Archivy: Anekdote

Operní manažeři se rychle naučí, že „rýma“ může být stejně strategická jako lékařská. Ronconi a jeho manželka zpívali ve stejném souboru. Kdykoli byla naštvaná—obsadili ji proti někomu, koho neměla ráda, nebo ji vynechali úplně—Ronconi najednou dostal záhadný problém s krkem. Vzkázal, že pro něj je prostě nemožné zpívat. Jednoho večera, po dalším lístku o „nemožnosti“,…

Skladatelé si ne vždycky užívají žerty na vlastní účet—zvlášť když z nich dělají plagiátory. Ruggero Leoncavallo ale přísahal, že tenhle je příliš dobrý na to, aby ho nevyprávěl. Při návštěvě města Forlì se dozvěděl, že se hraje jeho opera *Pagliacci* („Klauni“). Rozhodl se jít inkognito; ve městě skoro nikdo nevěděl, že tam je. V divadle…

Oblečení a upravenost můžou vysílat signály o osobnosti — ale jako předpověď hudebního génia jsou k ničemu. Vyleštěný gentleman může mít hudební vůli stejně silnou jako rozcuchaný „beethovenovský typ“ a shrbená, neohrabaná postava v sobě může nosit vnitřní život Mozarta nebo Chopina. Jestli máš rád stereotypy, staří mistři tě zklamou. Bacha si můžeš představovat tak…

Skutečný génius se nebojí vzít si nápovědu — někdy z toho nejméně čekaného místa. V Mozartově opeře *Figarova svatba* je jedna postava koktající soudce. Mozart chtěl, aby zpěvák Michael Kelly koktal po celé opeře — kromě jednoho oblíbeného čísla, sextetu. Bál se, že by koktání zkazilo hudbu. Kelly oponoval. Pokud soudce koktá všude jinde, řekl,…

Arcangela Corelliho jednou navštívil cestující německý houslista jménem Strunck. Po několika zdvořilostních větách host požádal Corelliho, aby zahrál. Corelli vyhověl a udělal, co mohl, aby zapůsobil. Pak Corelli zdvořilost opětoval a vyzval Struncka, aby zahrál. Němec hrál — záměrně — jako by mu to bylo úplně jedno, a Corelli, vždycky velkorysý, pochválil jeho práci se…

Před rokem 1750 se s hudební „velikostí“ často zacházelo jako s technickou soutěží: nejlepší skladatel byl ten, kdo dokázal utkat co nejvíc nezávislých melodií do jediné soudržné látky. Ke konci té dlouhé kontrapunktické éry však už nešlo ani tak o pouhé množství, jako spíš o to, jak hluboce je propracováno pár hlasů — stačí si…

Za Olivera Cromwella považovali puritánští vojáci kostelní varhany za nepřátelské udělátko. Strhávali je, posmívali se jim jako „pištícím ohavnostem“, tavili píšťaly na kulky a dokonce pochodovali ulicemi, když do zachráněných píšťal troubili — nebo je zastavovali za pár korbelů piva. Po Restoration se vrátily katedrální bohoslužby a stavba varhan zažila boom. Temple Church v Londýně…

Londýnský hudebník Salomon kdysi dával hodiny houslí neobvyklému žákovi: králi George III. Jednoho dne král svého učitele zrovna neoslnil ani cvičením, ani pokrokem. Salomon se rozhodl nabídnout „vědeckou“ klasifikaci houslistů: „Vaše Veličenstvo, houslisté se dají rozdělit do tří tříd: do první patří ti, kdo neumějí hrát vůbec; do druhé ti, kdo hrají špatně; a do…

Debut může udělat—nebo zničit—sál. Někdy si nepřátelé zorganizují kabalu, aby potopili zpěváka. Někdy zase přátelé (nebo manažeři) potichu naskládají balíček na druhou stranu. Když byla švédská sopranistka Christine Nilsson poprvé představena anglickému publiku, byla téměř neznámá. Její manažer, Colonel Mapleson—jeden z nejznámějších operních impresáriů své doby—byl přesvědčený, že našel klenot. Věděl ale i o nebezpečí:…

Tenorista Campanini si kdysi udělal celoživotního nepřítele jen díky cedulce na kufru. Jeho rival Fancelli sotva uměl číst a psát, ale dokázal si na Campaniniho zavazadle vyluštit slova „Primo Tenore Assoluto“. Poslední slovo — *assoluto*, „absolutní“ či „bez konkurence“ — ho vytočilo doběla. V Fancelliho hlavě ten titul patřil jemu, a jen jemu. Fancelliho potíže…