Archivy: Anekdote

Paganini později v životě nebyl známý jako nějaký velký dobrodinec, a proto tenhle vídeňský příběh tolik vyčnívá. Uviděl chudého kluka, jak na omlácených houslích škrábe, aby uživil nemocnou matku a sourozence. Paganini vzal nástroj, zahrál ve svém proslulém stylu, dokud se neshromáždil dav, a pak sám obešel s kloboukem — a přihodil k tomu, kolik…

Jestli chceš nahlas kritizovat na veřejnosti, nejdřív se ujisti, že skladatel nesedí vedle tebe. Na pařížské premiéře Mendelssohnovy předehry k *Snu noci svatojánské* si v jeho lóži skupina milovníků hudby bez zábran povídala—netušíc, že tam sedí sám Mendelssohn. Jeden dokonce vstal, oznámil, že si „zbytek nevychutná“, a odešel. Je to devatenáctisté verze toho, když hodíš…

Jednou požádal mladý skladatel Hanse von Bülowa, aby mu prohlédl klavírní koncert. Bülow řekl, že je příliš zaneprázdněný, ale slíbil, že si ho přečte později. Ten samý večer na večírku ho někdo požádal, aby zahrál — a k šoku skladatele si Bülow sedl a přednesl celý koncert zpaměti. Jeho kolegové v Meiningen takové štěstí neměli:…

Skladatelé měli vždycky divoce odlišné „pracovní nastavení“. Beethoven si čmáral nápady v kavárnách a hospodách, ale skládal i při chůzi — dokonce pod slavným dubem nedaleko Vídně. Mozart miloval společnost a odkládal *psaní*, protože hudbu už měl hotovou v hlavě; Schubert dokázal načrtnout melodie v hluku hospody. Haydn se ztratil do malinkého podkroví, aby pracoval;…

Dnes bychom tomu říkali „půjčování“, ale starší autoři milovali slovo „krádež“. Tato anekdota tvrdí, že George Frideric Handel byl neobvykle odvážný v tom, jak znovu používal materiál jiných skladatelů — badatelé poukazovali na paralely se Stradellou, Carissimim, Corellim a dalšími napříč díly jako Israel in Egypt a Samson. V barokní éře bylo recyklování témat běžné;…

Na večírku, který pořádal hrabě Morzin, si kníže Esterházy poslechl symfonii Josepha Haydna a zalíbila se mu natolik, že se rozhodl skladatele okamžitě najmout. Když Haydn dorazil do paláce, kníže ho prý přivítal třídně posedlým—a rasistickým—vtípkem o jeho pleti a pak hned přešel k věci: lepší plat, formální jmenování a proměna vzhledu, aby vypadal „respektabilně“.…

Podle vyprávění si sopranistka Sigrid Arnoldson šla v Římě vyzvednout doporučený dopis a chtěli po ní pas. Nechala ho v hotelu a „Věřte mi, jsem to já“ na nikoho nezabralo. Tak udělala jedinou věc, kterou umí jen operní hvězda: zazpívala. Úředníci jí dopis vydali — protože, jak se říká, nikdo jiný takhle zpívat nedokázal.

Rossini a Meyerbeer byli blízcí přátelé — a prý se navzájem s radostí hecovali. V pařížské Opeře seděli vedle sebe a poslouchali *Roberto*. Rossini měl jednu pasáž tak rád, že vyskočil a řekl Meyerbeerovi: „Jestli dokážeš napsat něco lepšího než tohle, budu tancovat na hlavě!“ Meyerbeer nezaváhal ani na vteřinu: „Tak to radši začni trénovat…

Skladatel Thomas Arne musel jednou hodnotit dva zpěváky—oba byli sebejistí až běda, a ani jeden nebyl nijak zvlášť nadaný (alespoň podle něj). Po poslechu Arne řekl prvnímu: „Jsi nejhorší zpěvák, jakého jsem kdy slyšel.“ Druhý hned slavil: „Takže vyhrávám!“ Arneho verdikt: *Ne.* První byl nejhorší… ale druhý nebyl dost dobrý, aby si mohl nárokovat vítězství…

Milujeme historky o skladatelích, kteří „napíšou mistrovské dílo za dva dny“. Jenže velká část té rychlosti je trik načasování. Mozart, Mendelssohn, Handel a další často udělali skutečné skládání **v hlavě** — při chůzi, na cestách, při životě — a pak to rychle zapsali, když je k tomu dotlačil termín. *Psaní* vypadá zázračně, protože *přemýšlení* proběhlo…