THE GREGORIAN CHANT

Hudební spory nejsou nic nového. Objevovaly se v každé době, a nezatahují do nich jen muzikanti—někdy do toho skočí i Církev a Stát. Ale málokterý spor měl tak bystrého rozhodčího, jako ten, který vzplál, když Karel Veliký navštívil Řím, aby oslavil Svatý týden, kolem roku 803 n. l.

Císař si přivedl vlastní sbor a netrvalo dlouho, než se francouzští zpěváci začali poměřovat s římskými chrámovými choristy—tvrdili, že zpívají lépe a krásněji než Italové.

Římané z toho nadšení nebyli. Trvali na tom, že jejich styl jde přímo v linii od sv. Řehoře, a obvinili Galy, že zohavují a ředí pravou církevní tradici.

Hádka se vyhrotila natolik, že se Karel Veliký rozhodl ji osobně utnout. Svolal své zpěváky a položil jednoduchou otázku:

Je voda z pramene nejčistší u zdroje, nebo až poté, co dlouho teče a smísí se s jinými proudy?

Samozřejmě odpověděli: čím blíž ke zdroji, tím čistší voda.

„Tak tedy vyšplhejte zpátky k čistému prameni sv. Řehoře,“ odvětil král, „jehož zpěv jste očividně zkazili.“

Když se Karel Veliký vrátil do Francie, požádal papeže Hadriána, aby poslal dva zpěváky vycvičené v autentickém římském způsobu. Papež je jmenoval a Karel Veliký jednoho umístil do Met a druhého do Soissons. Hadrián také poslal sborové knihy připisované Řehořovi, aby tito římští učitelé—kteří se sami učili z této tradice—mohli opravit francouzské verze. Karel Veliký pak nařídil všem učitelům zpěvu ve svém království, aby studovali u těchto mnichů a uvedli jejich výuku i knihy do souladu s gregoriánským antifonářem.