The Greater the Composer, the Greater the Student

Největší jména hudby byla jen zřídka „zrozená připravená“. Většina z nich byla hrdá na to, že jsou studenty—učedníky mistrů, u nichž studovali.

Staří autoři dokonce vyzdvihli jednu výjimku: Franz Schubert. Mezi „nesmrtelnými“, říkali, byl tím, kdo nedostal důkladné školení ve všech odděleních skladby, a na jeho hudbě to bylo znát. Jeho melodický dar byl mimořádný, ale tematické zpracování a kontrapunktická technika byly méně jisté. Schubert si tu mezeru uvědomoval a zařídil si studium kontrapunktu u jednoho z nejlepších učitelů své doby—pak však zasáhla nemoc a zemřel dřív, než z toho mohl mít užitek.

V tom kontrastu je pointa. Největší talenty pracovaly nejusilovněji a studovaly nejdéle. Mezitím se spousta lidí, vyzbrojená jen titěrnou jiskrou schopností, rozhodne, že žádné vedení nepotřebuje. Když si dokážou zabroukat melodii, prohlásí se za skladatele—aniž by znali pravopis, gramatiku nebo rétoriku hudby.

Jeden takový muž se kdysi autorovi chlubil, že napsal symfonie, opery, smyčcové kvartety—prostě všechno—a nikdy nevzal jedinou lekci. Na okamžik si myslíte, že jste potkali neznámého Beethovena. Pak vám dojde, že jste potkali něco úplně jiného.

Moudřejší postoj měl starý německý učitel. Když mu studenti říkali: „Víte toho tolik—proč neskládáte?“, odpověděl: „Ne, ne! Svou hudbu psát nebudu. Můj Bože—špatné hudby je na světě už dost!“