Tuning Up

Máloco zkouší trpělivost publika jako odfláknuté „rozehrávání“ — zvlášť když je orchestr amatérský (a ano, někdy i když je profesionální). Náhodné škrábání a troubení na plný výkon dokáže rozhodit nervy ještě před začátkem koncertu a chce to opravdu skvělé hraní, aby se ta škoda zase napravila.

Stejně provinilí umějí být i sólisté. Jeden vynikající teutonský houslista v Bostonu například dokázal strávit minuty tím, že se nimral v intonaci, než byl spokojený — snad aby ukázal, jak dokonale má kalibrovaný sluch.

Jenže málokdy je důvod, aby to veřejnost musela přetrpět. Ladit se dá ještě před příchodem publika; jakékoli úpravy na poslední chvíli by měly být co nejvíc pianissimo.

Boston Symphony Orchestra kdysi nabídla v old Music Hall ukázkové řešení: elektricky poháněná ladička držela nepřetržité A. Každý hráč si naladil cestou dovnitř, takže když se orchestr sešel na pódiu, byli všichni připravení — žádný agonický ladicí cirkus nebyl potřeba.

I Handel chápal cenu připravenosti, ale jednou mu žert proměnil úvodní akord v čistý chaos. Po zkoušce byly nástroje naladěné; před představením je však někdo záměrně všechny rozhodil. Když přišel první takt, první fortissimo akord byl sám nesoulad. Handel vybuchl — vyskočil od pultu, převrhl tympány a dokonce i kontrabas, při návalu přes jeviště ztratil paruku — funěl vzteky a přísahal pomstu tomu, kdo si dovolil takovou „wicked liberty“.