GLIMPSES OF CHERUBINI

Cherubini měl pověst bručouna — starý medvěd. Ale občas skrz to probleskla jiskra vřelosti nebo humoru a bylo vidět, že je v něm víc.

Jednoho dne na pařížské Conservatoire, kde byl ředitelem, přišel otec se svým nadaným malým synem a požádal o přijetí. Cherubini odsekl: „Co chcete? Kojence sem na kojení neberu!“

Otec to málem vzdal na místě. Ale někdo mu poradil, aby chlapce odvedl do místnosti a nechal ho hrát cokoli, co umí — a hlavně: aby nepřestal hrát, až Cherubini vejde.

Brzy Cherubini přišel, poslouchal a dovednost dítěte ho upřímně zaskočila. Vyptával se chlapce na hudební principy a, zaujatý, ho okamžitě přijal. Později Cherubini vyprávěl historku se šklebem: prý si musel dávat pozor, aby to s otázkami nepřehnal, protože „mimino“ začínalo dokazovat, že ví o hudbě víc než sám Cherubini.

Když byl Berlioz studentem na Conservatoire, byli s Cherubinim často ve válce. Jednoho zkušebního dne si Cherubini prohlížel kus, který Berlioz odevzdal, a narazil na celou pomlku trvající dva takty.

„Co to je?“ dožadoval se.

„Pane řediteli,“ odpověděl Berlioz, „chtěl jsem efekt, o kterém jsem si myslel, že ho nejlépe vyvolá ticho.“

„Takže,“ řekl Cherubini, „myslel jste, že publikum ten efekt pocítí, když vyhodíte dva takty?“

„Ano, pane.“

„Výborně,“ odpověděl Cherubini. „Vyhoďte i zbytek. Efekt bude ještě lepší.“

Ještě je tu malá výměna, která vystihuje jeho břitký vtip. Jeden přítel jednou podal Cherubinimu partituru a řekl, že je od Méhula. Cherubini ji přehlédl a řekl: „Není to Méhul — je to na něj příliš špatné.“

„Tak mi uvěříte, když vám řeknu, že je to moje?“ zeptal se návštěvník.

„Ne,“ odpověděl Cherubini. „Je to na vás příliš dobré.“