Liszt’s “Seven‑Storey Melodies”

Wagnerova hudba bývala terčem posměchu kvůli hutným harmoniím a obrovským kombinacím tónů. Jenže i v posledních pár desetiletích začala posměšnost vyprchávat a nahradilo ji neochotné uznání — povzbudivé znamení pro hudební výchovu.

Někteří posluchači nazývají Wagnera „bez melodie“. Problém bývá často opačný: místy se současně hýbe prostě příliš mnoho melodií — příliš polyfonie pro jednokolejný sluch. Franz Liszt vtipkoval, že Wagner psal „sedmiposchoďové melodie“. Když je tvoje hudební vzdělání jednopodlažní, sedm pater působí jako zmatek.

Ty těžké harmonické vrstvy navíc neusnadňují život ani zpěvákům. Můžeš přijít rovnou z italské opery, kde všechno působí jako klidná plavba a orchestr je neustálá opora, a najednou se ocitneš u Wagnera, kde je harmonické počasí severní: drsnější, méně předvídatelné. Občas se může zdát, že hlas a orchestr jedou po oddělených cestách, a orchestrální zvuk není vždy jasným vodítkem k tomu, co zpěvák dělá.

Jenže z toho zdánlivého nepořádku Wagnerova ruka vytáhne vyšší harmonii, než si kdy napudrovaní klasicisté dokázali představit. Basista Whitney jednou utrousil, že Wagner obvykle použil v úvodním akordu asi sedm tónů stupnice, takže zpěvák už jen najde ten zbývající a „napálí to na něj“. Přehnané — ale velmi dobře rozpoznatelný pocit.