Composer Rituals

Skladatelé byli vždy mistry podivných pracovních návyků. Haydn věřil, že nemůže psát bez prstenu, který mu daroval Frederick the Great — a vyžadoval ten nejbělejší, nejlepší papír. Gluckovi se pracovalo nejlépe vsedě uprostřed pole. Rossini tvrdil, že je nejproduktivnější, když je „posílen“ dobrým vínem, a jak on, tak Paisiello rádi skládali v posteli.

Sacchini chtěl mít poblíž hezkou ženu a kolem sebe pobíhající kočky. Mozart prý dokázal psát krásnou hudbu při kulečníku nebo kuželkách. Zingarelli se rozehříval čtením Písma nebo klasiků. Sarti dával přednost funebrálnímu šeru osvětlenému jedinou svíčkou.

Beethoven skládal nejlépe během — nebo hned po — svižné procházce lesem a poli, kdy mu příroda sloužila jako spouštěč. Cimarosa chtěl kolem sebe tucet upovídaných přátel, zatímco Méhul, toužící po tichu, jednou požádal pařížského policejního prefekta, aby ho zavřel do Bastilly, aby mohl pracovat nerušeně (žádosti nebylo vyhověno).

Richard Wagner posunul rituál na další úroveň: rád se oblékal do kostýmu doby a místa scény, kterou právě psal, a vyžadoval naprosté ticho — rodina měla zákaz vstupu, dopisy se ignorovaly a jídlo se podávalo dovnitř padacími dvířky.