The Ups and Downs of a Singer’s Life

Kariéra Itala Campaniniho nezačala sametovými oponami. Začala u výhně.

Po Garibaldiho válce se chlapec—který se k armádě přidal už ve čtrnácti—vrátil domů do Parmy a strávil dva roky v otcově kovárně. Někdo si všiml jeho hlasu a zařídil mu večerní lekce po dvanácti hodinách práce. Campanini neuměl ani číst noty.

Jednoho dne ve vinárně hráli potulní hudebníci Miserere z Verdiho Il Trovatore. Campanini se s přáteli přidal a malý starý muž poslouchal. „Kdo zpíval tenorovou část?“ zeptal se. Byl to Maestro Dall’Argini. Pozval Campaniniho, aby přišel zpívat druhý den. Campanini zpíval podle sluchu—úryvky z Il Trovatore a La Sonnambula. Mistr nabídl, že ho bude učit, bezplatně.

Otec tu myšlenku nenáviděl. Operní zpěvák, řekl, je žebrácké řemeslo. Campanini přesto pokračoval, bral drobné role v místních divadlech. V první roli—notáře v La Sonnambula—ho sevřela tréma. Sotva vydal hlásku. Publikum se posmívalo a někdo vykřikl: „Zpívá jako hrbáč, co má ramena v krku!” Campanini odsekl: „Teď se smějte, ale příště se budu smát já. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.” Hádka ukončila jeho angažmá.

Pak přišlo Rusko: pět let zájezdů po provinciích za čtyři liry denně. Šlo to—než malá revoluce zavřela divadlo, ředitel zmizel, zavazadla mu zabavili a Campanini skončil na ulici bez peněz. Prodal kabát, aby měl na jídlo na dva dny. Jen náhodné setkání a benefiční koncert ho z toho dostaly.

Z té bídy se naučil podstatné: poznat své silné i slabé stránky a neúnavně pěstovat hlas. Odjel do Milána, rok studoval „ve dne v noci“ u slavného Chevaliera Francesca Lampertiho a pak získal role prvního tenora v La Scale.

Jeho debut jako Faust byl jeho prvním skutečným úspěchem. Ještě před koncem prvního dějství už publikum jásalo—„Bravo, Campanini!” Znamenalo to jmění pro ředitele a pro neznámého tenora to znamenalo všechno. A Campanini příběh uzavřel větou, kterou může napsat jen ten, kdo hladověl: „Hladovět lze padesáti způsoby, ale nakonec se dá jíst jen jedním způsobem.”