Mendelssohn and the Passing Fly

Skladatelé si z přírody neustále půjčují: rytmus, volání, zvuk, který zůstává v uchu. Příroda nabízí surovinu; umění ji zušlechťuje. Felix Mendelssohn o takových dluzích mluvil otevřeně. Jednou řekl příteli, že na rozdíl od Beethovena — který dokázal vykreslit drsné a hrdinské jako hudební Jupiter — umí alespoň proměnit lesy a pole, třpyt slunečního svitu a modř oblohy v hudbu.

Tentýž přítel popsal procházku s Mendelssohnem na venkově. Unavili se, lehli si do stínu a povídali si. Náhle Mendelssohn popadl společníka za paži: „Pššt!“ zašeptal. Kolem nich přeletěla velká moucha a Mendelssohn chtěl poslouchat, jak zvuk dohasíná.

V té době pracoval na své předehře k *A Midsummer Night’s Dream*. Nedlouho poté, když byla skladba hotová, ukázal příteli sestupný obrazec v basu a řekl: „Tady — to je ta moucha, co kolem nás bzučela u Schönhausen.“

V několika tónech se z obyčejného hmyzu stala hudební atmosféra — lehká, rychlá a mizící ve vzduchu.