A Tune for 176 Verses

Plútarchos uvádí, že Solón kdysi strhl Athéňany do války tím, že zazpíval elegii o sto verších, kterou sám napsal. Zní to pravděpodobně: přinutit dav, aby si odseděl píseň o stu slokách, může rozjitřit vášně v každém věku.

Ještě jiná tradice může být ještě udivující. Autor této knihy vlastnil Covenanter’s Psalm Book, vytištěný roku 1595. Je v něm nápěv k žalmu 119 a na tu jedinou melodii je napasováno všech sto sedmdesát šest veršů žalmu, vytištěných stránku za stránkou.

Národ, který dokáže vydržet takový hudební maraton, poznamenává autor suše, by nejspíš dokázal také pálit sousedy pro čarodějnictví. Moderní verze žalmů jsou jistě kratší, ale problém zůstává. Mnozí trvají na zachování starého idiomu, zatímco nápěvy se modernizují tak, aby odpovídaly novým hymnickým stylům. Ten nesoulad vede k trapným výsledkům.

Kdo chce původní slova, měl by hledat i původní hudební způsob — pokud se o něčem takovém vůbec dá říct, že existuje. Jinak je lepší přepracovat jazyk a rytmus tak, aby seděly na hudbu dneška. Bez téhle péče bude kombinace spíš rozptylovat a dráždit, než aby pozvedla mysl do skutečně zbožné nálady.