THE MUSIC BUT NOT THE FACE

Velcí skladatelé mívávali paměť jako ocelová past na hudbu — a úplně lidskou paměť na všechno ostatní. O Rossinim se říkalo, že poznával tváře, ale zapomínal jména. Jednou se setkal s anglickým skladatelem Sir Henry Bishopem, hned ho poznal a vřele začal: „Ó! můj drahý pane…“ — a pak se zasekl.

Místo aby blafoval, Rossini improvizoval to nejhudebnější možné řešení: začal si pískat jeden z Bishopových vlastních sborů („When the Wind Blows“), aby ukázal, že si pamatuje toho člověka, i když jméno se vypařilo. Když ti někdo do tváře zapíská tvoje dílo, je to kompliment, o který se nehádá.