The Encore Fiend

Jeden anglický spisovatel se kdysi obul do toho typu posluchače, který všude a pořád vyžaduje přídavky—a poznamenal, že tenhle druh se neomezuje jen na Británii.

Jsou prý, říkal, alespoň dva způsoby, jak projevit obdiv: jeden příjemný a jeden nepříjemný. Bohužel ten nepříjemný má mnohem víc stoupenců. V horlivé snaze projevit úctu se tři ze čtyř lidí stanou vtíravými, dokonce urážlivými.

A tak publikum křičí o přídavky, jako by to byla nutnost. Tlačí koncertního zpěváka, aby dal tři nebo čtyři skladby, i když smlouva počítá jen se dvěma, aniž by je zajímalo, jak se zpěvák cítí—nebo v jakém stavu má hlas.

V opeře se primadona hlasitě vyvolává k potlesku v těch nejdojemnějších scénách. Musí pořád vystupovat z dramatu, aby převzala květiny a uznání, takže vzniká absurdní podívaná na „šílenou“ hrdinku, která se kvůli kyticím vrátí k sobě, aby se o chvíli později znovu vrhla do šílenství.

Trpí i instrumentalisté. Po brilantním finále odmrštěném ve vysoké rychlosti a za cenu skutečného nervového vypětí má publikum ještě tu drzost chtít okamžité opakování.

Málokterý interpret má odvahu to zarazit. Hans von Bülow ji měl. Jednou, když se výkřiky po přídavku staly neúnavnými, přišel dopředu a ostře řekl: „Jestli s tím potleskem nepřestanete, zahraju všech čtyřicet osm Bachových Preludií a fug od začátku do konce.“ Sál věděl, že by to dokázal—zasmál se a přídavek nechal být.