A Violin for Eighteen Pence

Dát zásluhy tam, kam patří, nebývá vždycky silná stránka muzikantů. Ale existuje vtipné pravidlo: čím víc má člověk skutečného talentu, tím rychleji ho rozpozná u druhých. Neustálé shazování kolegů obvykle vypovídá víc o kritikovi než o hudbě.

Pěkný příklad se stal při prvním vystoupení Niccolò Paganiniho v Anglii. Když „houslový kouzelník“ dohrál, vážený houslista Mori vstal a velmi vážně se zeptal svých sousedů: „Kdo koupí moje housle? Kdo koupí housle a smyčec za osmnáct pencí?“ — jako by i jeho vlastní Stradivarius měl najednou cenu drobných.

Jiný skvělý hudebník v sále, John Cramer, shrnul svou reakci ještě prostěji: „Díky bohu, nejsem houslista!“