THE BACH REVIVAL

Když byl Mendelssohn mladý, patřil k jeho nejbližším přátelům Edward Devrient — vážný hudebník a vynikající zpěvák. Ti dva rádi pročítali hudbu „starého Bacha“ a žasli nad tím, kolik řemesla a učenosti je v ní natěsnáno.

Jednoho dne se rozhodli pustit do Bachovy „Passion Music“ — díla, které na veřejnosti nezaznělo zhruba sto let a které i schopní hudebníci většinou znali jen podle jména.

Jeho krása je ohromila. Devrient hned trval na tom, že to patří na veřejné pódium. Mendelssohn se nejdřív smál — byl si jistý, že to publikum odmítne a celé to skončí fiaskem. Jenže čím víc o tom mluvili, tím víc pro to vzplál i Mendelssohn.

A tak ti dva mladí muži — Mendelssohnovi bylo teprve osmnáct — zašli za Zelterem, Mendelssohnovým učitelem a jednou z nejvlivnějších hudebních osobností Berlína. Po spoustě dohadů ho přesvědčili, že plán může fungovat. Se Zelterovou podporou se vrhli do tvrdé, neokázalé reality uvádění díla: najímání sólistů, sestavení dvojitého sboru a dvojitého orchestru, které partitura vyžadovala, a vyřizování všeho, co velké provedení obnáší.

Devrient zpíval roli Krista a Mendelssohn dirigoval.

Výsledek (v roce 1829) byl triumf. Publikum si vyžádalo přídavné provedení a Berlín — brzy nato i širší hudební svět — začal chápat, že Bachova mistrovská díla jsou něco jako důl na poklady, který se jen tak nevyčerpá. Velká část toho, co moderní svět o Bachově posvátném mistrovském díle ví a jak si ho váží, se dá připsat těm dvěma mladým zastáncům, a zvlášť Mendelssohnovi.

Mendelssohn tím neskončil. Jeho úsilím byl v roce 1842 vztyčen Bachův pomník před Thomas Schule, kde Bach učil; umístili ho tak, aby hleděl do oken Bachovy pracovny — trvalá pocta jednomu ze skutečných pramenů moderní hudby.