A Song for Forty

Před rokem 1750 se s hudební „velikostí“ často zacházelo jako s technickou soutěží: nejlepší skladatel byl ten, kdo dokázal utkat co nejvíc nezávislých melodií do jediné soudržné látky. Ke konci té dlouhé kontrapunktické éry však už nešlo ani tak o pouhé množství, jako spíš o to, jak hluboce je propracováno pár hlasů — stačí si vybavit sevřený, intenzivní kontrapunkt u Bacha a Händela.

Přesto někteří skladatelé sázeli na měřítko. Anglický mistr Thomas Tallis napsal skladbu pro čtyřicet samostatných hlasů — čtyřicet zpěváků, každý se svou vlastní nezávislou linkou, odlišnou od ostatních devětatřiceti. Po 138 taktů má každý jít „každý svou cestou“… jen ne „jako ovce“, protože ovce následují jednoho vůdce, ne čtyřicet.

A Tallisem to neskončilo. Na počátku 19. století napsal italský skladatel Pietro Raimondi fugové dílo pro šestnáct sborů po čtyřech hlasech — tedy šedesát čtyři různých partů najednou. Někteří tomu druhu psaní říkali „gotické“. Ať tak či onak, je uklidňující žít v době, kdy je technika nástrojem, ne cílem.