HISTORY REPEATS ITSELF

Říká se, že se historie opakuje — a hudební historky jsou toho dokonalým příkladem. To by ovšem znamenalo, že nikdo nikdy nerecykloval staré příběhy a nepřipnul je na nové celebrity… což je uklidňující představa. Přesto umějí být ty paralely až podezřele přesné.

Munsey’s Magazine (prosinec 1893) zaznamenal „dojemný incident“ ze zkušeností Madame Melba, která „právě zpívala v New Yorku“, ale předchozí rok byla v Palermu.

Během představení Lucie se Melba mezi dějstvími převlékala, když do její šatny vstoupila nějaká dáma. Po pochvale jejího zpěvu návštěvnice zvedla několik pramínků Melbových vlasů — volně jí splývaly na ramena — a zeptala se: „Jsou všechny vaše?“

Když byla spokojena, žena řekla: protože nemá květinový věnec, který by mohla nabídnout, udělá Melbě jeden ze svých vlastních krásných vlasů — a také to udělala, přitom si při práci pobrukovala takt či dva.

Zvrat: návštěvnicí nebyl nikdo jiný než Christine Nilsson.

Autorovi ten příběh připadal podivně starosvětský, a tak pak našel starší verzi v anglické knize z dřívějších let:

Roku 1835, během druhé návštěvy Madame Persiani v Neapoli, se stalo něco téměř totožného — opět během Lucie. Mezi dějstvími, když se Persiani převlékala, vstoupila dáma, složila jí poklonu, vzala do ruky její dlouhé světlé vlasy, zeptala se, zda jsou opravdu její, a když ji ujistili, řekla, že nemá žádný květinový věnec — a tak uplete jeden z Persianiiných vlastních kadeří.

A udělala to.

Persiani bušilo srdce pýchou — protože tou ženou byla Malibran, „největší pěvkyně té doby“.

Jiné místo, jiné desetiletí, jiná diva… stejný příběh, takt za taktem.