Field Fooled

Roku 1822 dorazil do Moskvy proslulý pianista-skladatel Johann Nepomuk Hummel v doprovodu jedné velkokněžny. Všude ho chválili—ale jedna věc ho trápila: John Field, nejslavnější pianista v Rusku, se mu nepřišel představit.

Hummel se nakonec vydal do Fieldových pokojů sám. Field právě učil, takže návštěvník čekal. Hummel—malý, zavalitý, prostě oblečený—vypadal, jak se vypráví, jako německý sedlák. Field byl naproti tomu elegantní a dvorný.

Když hodina skončila, Field se neurvale zeptal, co chce. Hummel skromně odpověděl, že má rád hudbu, trochu jí rozumí a přišel si Fielda poslechnout. Fielda pobavilo, že před ním stojí někdo, kdo vypadá jako venkovský obdivovatel; sedl si a nádherně zahrál své vlastní vytříbené skladby.

Pak se Field rozhodl, že si užije trochu legrace: trval na tom, aby návštěvník zahrál taky. Hummel protestoval—nikdy nehraje bez not, jen si občas něco zabrnká na varhany. Field dál naléhal. A tak Hummel usedl ke klavíru, vzal jedno z Fieldových témat a rozvinul je v oslnivou fantazii, nabitou technikou i výrazem.

Field vyskočil, popadl ho za ramena, zatřásl s ním, pak ho objal a zasmál se: „Mě neobelžeš! Ty jsi Hummel. Nikdo jiný takhle neimprovizuje!“ Od té chvíle byli oba pianisté rychle přátelé.